Docela souhlasím s Kultem2012, který se na svém blogu vyjadřuje k očekáváním 2012, především s větou:
„V okamžiku kdy se nějaká spirituální skupina odevzdaná svému guruovy nadšeně zavazuje že hlavním cílem skupiny je sjednotit všechna náboženství na Zemi, mělo by to vždy vyvolat otázky, jakým způsobem se toho má dosáhnout.“
Souhlasím, a co víc, z principu nemůže někdo samozvaně slučovat náboženství druhých lidí, tj. dělat něco zásadního (sloučení) s náboženstvím, které on sám nežije.
Buď žiju náboženství A nebo žiju náboženství B (nebo nežiju žádné…). Tzn. když patřím k A, nemohu se zvenčí míchat do slučování B… (maximálně mohu jednat s jinou církví, vyslala-li mě k tomu ta moje, ale o toto asi nemá jít)
Každé skutečné náboženství je cestou. Cestu nelze nastudovat od stolu. Cestu lze pouze projít. Musím se rozhodnout, kterou cestou se dám. A tou pak mohu jít. Pokud se mi nelíbí, mohu z ní utéct, a jít pak jinou cestou – no ale vždy od začátku. Náboženství mohu znát pouze zevnitř. Zapomeňte na studium cesty, po které nejdete Vy sám(a). Tedy, pokud nejste ateist(k)a.
Takové studium neví. Nemůže vědět o životě na té cestě – rozhodně ne vše, a často o ní vlastně neví nic. Protože je to jen studium. Ano, mohu ze zkušeností ze své cesty usuzovat o tom, jak to je v jiných náboženských systémech. Mohu si i např. myslet, že určité jejich texty mluví – pouze trochu jinými slovy – o tomtéž, co prožívám já. To jistě mohu. A myslíme si tak.
Spousta prvků inspiruje. Spousta prvků se přejímá. Ale spousta prvků se při přejmutí změní. A to je ten problém: To, že mi nějaké prvky v jiném náboženství připadají podobné nic neznamená.
Na takových podobnostech se ještě nedá nic stavět. O to míň stavět na tom nějaké hurá zvrchu organizované spojování svébytných náboženství.
To za a)
b) Každé náboženství je nejen nauka a morálka, nejen spiritualita a bohoslužba, ale i autority, a to jak dřívější tak současně žijící. Tyto autority by musely mít zájem o sjednocení či sloučení s oním dalším náboženstvím. Pokud nebudou, můžu je popravovat a možná sem tam někoho zastrašovat a uplácet nebo vydírat. Připadá mi dost padlé na hlavu nejen ten způsob, ale i jeho příp. efektivita, když už by po něm někdo toužil.
Prostě, různá náboženství jsou různá, protože jsou různá. Sjednocovat některá z nich lze možná postupně, sblížením se postupně na jednotlivých detailech – může to taky zabrat sto let nebo sto tisíc let, ale nelze si to vylhat.
Prostě to nejde udělat tak, že si dáte termín a pak v ten nadešlý den se začnete tvářit STRAŠNĚ jednotně, jako že se to už udělalo sjednotilo a hotovo.
c) Ano, na mystické rovině se některé věci potkávají, ale kdo tam přichází, nepotřebuje žádné zvenčí organizované sjednocování náboženství. Sám se nechal sjednotit s Bohem. A touží-li po jednotě pro ostatní a pracuje-li pro ni, nemrhá časem na sešívání různých odlišných forem zbožnosti dohromady, na takové blbosti svatí, cnostní a omilostnění neplýtvají časem (to jen já tady můžu plkat o světových problémech)
Tedy,
jsem pro jednotu. Ne papírovou, ale skutečnou. Ale jednota jako cokoli hodnotného vzniká pomalu a něco stojí. Lze jí dosáhnout, když chtějí ti, kterých se týká. Nelze si ji vynutit, nastolit zákonem, zorganizovat. Lze si ji však vyprosit. Vyprosit na Všemohoucím. Protože nejspíš není v lidských silách.
Začátek jakékoli jednoty mezi lidmi je mé sjednocení s Ním.
To je první, možná i jediné, co se dá pro jednotu udělat.
d) Nejdůležitějším faktem je zde však to, že některé věci jsou principiálně neslučitelné:
Nelze sloučit náboženství, které se klaní Bohu s náneboženstvím, které vyvolává duchy nebo se klaní ďáblu. Prostě nelze. Pro některé, kdo by se rádi schovávali v řadách nejosvícenějších: nejde to!!!
Nikdy to ani nepůjde.
Snad ani kdyby sám Pán Bůh chtěl…
Ledabill Káže 